Velká šachovnice - Zbigniew Brzezinski

Motto:

„V roce 1997 Zbigniew Brzezinski napsal Velkou šachovnici. To nejsou jen úvahy pana Brzezinského. To je prezentace rozhodnutí americké vlády“

„Takže rozhodnutí bylo přijato v roce 1994, aby se NATO rozšířilo až na Ukrajinu. To je projekt. To není jedna nebo druhá administrativa. To je projekt americké vlády, který začal před více než 30 lety. V roce 1997 Zbigniew Brzezinski napsal Velkou šachovnici. To nejsou jen úvahy pana Brzezinského. To je prezentace rozhodnutí americké vlády, vysvětlená veřejnosti, což je způsob, jakým tyto knihy fungují. Kniha popisuje východní rozšíření Evropy a NATO jako simultánní události.“

Z přednášky Jeffreyho Sachse v EU parlamentu o americkém hegemonismu Pax Americana

Jak Z. Brzezinski formuloval strategické plány USA a boj o světovou nadvládu,

jak střední Evropa, tedy i ČR, přijala vůdčí roli Německa

Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 )

„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)

Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

Americký tlak na Rusko, jak vyplývá z výše uvedeného, nezpůsobila žádná ukrajinská krize a připojení Krymu k Rusku, ale bylo dlouhodobým trendem americké politiky, která usilovala o zabezpečení americké nadvlády nad celým světem. V současnosti tedy jde o to, zda monopolární „americký svět“ bude ještě nějakou dobu přežívat, nebo se probojují ke svému  podílu nově vznikající velmoci, především Ruska a Čína, a svět se stane multipolárním, a proto tedy i bezpečnějším místem i pro obyčejné lidi. Nyní na prahu tohoto multipolárního světa stojíme. Proces jeho rozvoje silně podnítily Spojené státy v čele s D. Trumpem a Rusko s prezidentem Putinem za pomoci BRICS+.

Připravil dr. O. Tuleškov

Z. Brzezinski, Velká šachovnice, New York 1997

Poznámka ČNL:

Po roce 1989 byl to především V. Havel a členové jeho party v čele s P. Pithartem, kteří ve vztahu k Německu učinili mílové kroky, abychom se opět dostali pod jeho vedení. Velmi účinně k tomu strategickému přibližování k Německu později přispěl B. Sobotka, dřívější předseda vlády, a P. Bělobrádek, první místopředseda sobotkovské vlády. Následoval Petr Nečas. Jaksi jsme však zapomněli na pana Petra Fialu, který již koncem 80. let 20. století navázal kontakt s B. Posseltem, asistentem poslance EU, panem Ottou Habsburkem. Před ním to byli odpůrci komunistické vlády v ČSR, kteří silně proněmecky se vyjadřovali již od 70. let minulého století.

Všichni tito a další germanofilové s sudetomilové, ať již byli v jakýchkoliv státních funkcích v předlistopadovém Československu a po něm, by sami bez rozhodujících vlivů ze zahraničí, které česko-německé vztahy, formovaly stále zásadnějším způsobem, se ve své proněmecké servilitě nedokázali na domácí politické scéně prosadit tak, aby otočili kormidlem naší státní lodi do výsostných německých vod.

Ano, byli to především a zejména Američané, kteří uplatňovali vliv na státy střední Evropy s cílem, aby se podřídily vedoucí úloze Německa. Z hlediska středoevropských států to byl přetěžký a postupný krok, aby opět podstoupily německé jho. Pro USA to však byl pouze jeden z kroků, které byly nutné udělat, aby boj o unipolární organizaci světa skončil pro Ameriku vítězně.

Jinak řečeno s americkou obsluhou jsme se dostali opětně do německé medvědí "náruče". USA by si měly v době již probíhající multipolarity organizace světa, konečně uvědomit svou historickou odpovědnost a zbavit nás, stejně tak, jak další státy střední a východní Evropy, postupně německého jha, a to jak rozhodujícím působením na Evropskou unii a zvlášť na samotné Německo, tak i na "naše české elity", které se v současnosti cítí v něm jako doma, samozřejmě opětně na úkor našich státních a národních zájmů. Naši elitáři ve vládě, v parlamentu, se silnou vazbou na justiční orgány, armádu i policii, jsou s proněmeckou politikou, jež nám již způsobila značné škody, tak srostlí, dokonce možná i existenčně, že nedokážou se od ní vzdálit a boudou bránit, nikoliv pouze tuto proněmeckou politiku, ale také sami sebe, své mocenské postavení, že lze se obávat o demokratičnost nadcházejících parlamentní voleb. Signál nám, opozici vůči jejich vládě, vyslali vládní vašnostové i právní úpravou korespondenčního hlasování pro naše krajany v zahraničí. Jen doufáme, že mezi tyto hlasující krajany nebudou zahrnuti "naši milí krajané" z bývalého tzv. Sudetenlandu. Tam, kde korespondenční hlasování při parlamentních volbách bylo již uplatněno, došlo ne ojediněle k pokusům o jeho zneužití voleb ve prospěch vlády. Naše obavy z této možnosti sílí.

"Naše vláda", jak se domníváme, použije zřejmě všechny dostupné prostředky, aby se udržela u moci i další volební období. Přestože průzkumy o preferencích ukazují slábnoucí pozice vlády, nelze vyloučit její kroky o zvrácení tohoto vývoje a tak získat mandát na další volební období.

Amerika v době, kdy vládnou v řadě zemí stále ještě "spojenci", by měla proto také uplatnit svůj vliv alespoň na zachování demokratického charakteru voleb, v nichž by opozice, nejen u nás, ale např. v Německu, ale i v dalších státech, jak nejrůznější průzkumy možných volebních výsledků ukazují, mohla zvítězit a tak získat vládu do svých rukou, aby učinila definitivní konec vedoucí úlohy Německa ve střední a východní Evropě.

Z hlediska mezinárodního je mocenská situace zcela jiná, než v době, kdy Brzezinski formuloval zásady americké geopolitiky. Svět, jak ho vidíme dnes, spěje od unipolarity k multipluralitě. Tento bouřlivý vývoj může přerušit větší konflikt. Mohou ho vyvolat síly, které se staví i nadále za unipolární uspořádání světa. Nemají však dostatek síly, aby v případném ozbrojeném konfliktu prosadily své vize. Multipolární svět se začíná pozvolna vytvářet. Trump jistě dosáhne toho, aby v rámci zrození tohoto nového světa, USA zaujaly důstojné místo. I proto snad můžeme doufat v jeho pomoc, aby ČR, i další středoevropské i východoevropské státy, obnovily svou suverenitu a nezávislost. Náš vztah k Německu musí být budován na základě principu rovného s rovným. A nikoliv jinak, jak nám, bohužel, ukazují dějiny česko-německých vztahů.